Historické souvislositi v poválečném období

Situace v menších státech, tedy i v Československu byla vždy komplikovaná. V období nástupu rotorových šifrátorů se již vědělo, že kryptografie je doménou matematiků. Vzhledem k velikosti Československa jsme těch kvalitních nikdy mnoho neměli. Konkurovat světovým mocnostem, zejména USA či Sovětskému svazu nikdy nebylo v našich silách. Veškeré poválečné pokusy o vývoj vlastního šifrátoru dopadly špatně. Od roku 1945 do roku 1955 se na československém ministerstvu obrany postupně pracovalo na vývoji devíti typů šifrátorů. Byly to stroje Štolba 2, Heda, Karel, Panlist, Magda, Boba, Era, Ela a Věra. Celý tento vývoj byl prováděn dosti primitivně s velmi špatnými výsledky. Žádný z uvedených strojů nebyl použit v armádním ani jiném provozu, neboť již tehdy prováděné kryptoanalýzy neměly kladné výsledky. Místo toho byly používány zahraniční trofejní stroje Anna, Enigma a Schlüsselgerät.

V roce 1955 vznikla Zvláštní správa Ministerstva vnitra a československá vláda se po předchozích zkušenostech rozhodla svěřit svou bezpečnost do rukou našim matematicky a technicky vyspělejším partnerům. V poválečném období se logicky nabízel Sovětský svaz. Spolupráce byla korunována šifrátorem ŠD-2, bohužel ani on nebyl nakonec armádně nasazen.


Historie ŠD-2

Historie československého šifrovacího stroje ŠD-2, totiž české modifikace ruského šifrátoru CM-I je velmi zajímavá a unikátní. Jak již bylo řečeno, Československo v období po druhé světové válce kapacitně nestačilo na výrobu vlastního šifrátoru. Proto byla v roce 1955 vytvořena Zvláštní správa Ministerstva vnitra, která řídila a koordinovala šifrovou službu v Československu. Tím se bezpečnostní situace rapidně zlepšila.

V roce 1957 byla vládou ČSR požádána sovětská strana o pomoc při výrobě šifrátoru. Sovětská strana vyhověla a počátkem listopadu 1957 dodala do Československa dva kusy stroje, které měly představovat vzor pro výrobu šifrátoru s označením ŠD-2. Jednalo se o modifikaci ruského šifrátoru CM-I v té době používaného v Sovětském svazu na několika stupních velení. Jednou z podmínek dodávky ovšem bylo, že o původu stroje bude zachováno mlčení. To zejména proto, že stroje svou koncepcí vždy naznačují směr vývoje šifrátorů v zemi svého vzniku.

Nicméně situace se zdála být komplikovanou. Problémy s domácí výrobou, zejména časová zdlouhavost, náročnost přepracování technické a výrobní dokumentace, utajení vlastní výroby, vyškolení techniků a organizování celého procesu se ukázalo jako příliš velká překážka. Druhou možností byla sériová výroba strojů v SSSR. Tato varianta by vyřešila mnoho komplikací domácí výroby a taktéž by zkrátila dobu čekání na nový šifrátor. Zádrhelem této varianty byla ale příliš velká cena jednoho stroje, a tak ani k její realizaci nedošlo.

Šifrovací stroj ŠD-2 je jedním z posledních zástupců zlaté éry rotorových šifrátorů. Již v době jeho výskytu v ČSR začaly být tyto stroje považovány za kryptograficky slabé a pro utajené spojení nevhodné. I to je jeden z důvodů, proč ŠD-2 nebyl v Československu nakonec nikdy vyvíjen, či nasazen do praxe. Stroj ŠD-2 je tak v našich dějinách pouze historickým mezníkem. Jakou roli hrál či hraje jeho vzor CM-I v dějinách Sovětského svazu se můžeme pouze domnívat, protože tyto informace nebyly k dnešnímu dni odtajněny.

Místo výroby ŠD-2 se československá vláda zaměřila na výzkum nového, čistě domácího stroje, který by byl vyvinut kryptologicky bezpečně prověřenou a osvědčenou cestou. Tak vznikl ŠD-3, lépe známý pod názvem Dalibor D-302. Později byly v Československu používány jiné diskové šifrátory s vlastní tvorbou hesla, zejména pak stroje s označením M-125M, M-125MR a M-125-3MR3.